Obrození
Naděje probuzené k životu revolucí roku 1848 vzaly rychle za své. Císař zrušil ústavu a vrátil se k absolutistické vládě. Udržovat pořádek mu pomáhali i četníci, kteří přišli také do Litomyšle a věnovali se mj. špiclování. Někteří měšťané začali zase němčit, ale smýšlení většiny bylo jiné. Když po porážce ve válce se Sardinským královstvím musel František Josef slíbit v roce 1860 novou ústavu, vítala jeho rozhodnutí Litomyšl slavnostním osvětlením. Českou politiku poté ovládl nacionalismus – boj za národní zájmy se stal její hlavní náplní.
Litomyšlské zastupitelstvo v roce 1864 odhlasovalo výlučné používání češtiny na svých jednáních. Další vývoj výrazně poznamenal výsledek války s Pruskem v roce 1866. Litomyšlí od června procházela rakouská armáda k Hradci Králové. 3. 7. byla i tady slyšet kanonáda z bitvy u Sadové. Brzy se objevili zmateně ustupující Rakušané, kteří nechali na zámku mnoho raněných. Vojenští lékaři pokračovali v útěku a o raněné se tak museli starat místní. Za Rakušany postupovali vítězní Prusové, kteří se ale chovali slušně a přátelsky – chtěli jen zásoby. Korunní princ Bedřich Vilém si dokonce zašel na víno na Karlov, kde si vyslechl názory zdejšího opilého občana, který netušil, s kým mluví. Ve městě zůstala pruská posádka, vypukla tu epidemie cholery, které podlehlo 384 lidí. Prusové odešli po uzavření míru v srpnu.
Císař oslabený další prohrou uznal v roce 1867 práva uherského království. Češi bojovali za podobné ústupky velkými demonstracemi – Litomyšlané mířili na tábory lidu do Košumberka nebo na Hory u České Třebové. Odpor vůči Němcům se ale projevoval spíše výjimečně – např. v roce 1872 vypustili studenti sirovodík na představení německé operety (Antonín Brachtl byl za to vyloučen z gymnázia). Nebo když v roce 1880 Němci nesouhlasili se zrovnoprávněním češtiny při styku s úřady, vybuchly v Litomyšli 4 petardy a objevily se letáky vyzývající k odboji. Zatčení mladíci se u soudu obhájili, jen jeden z nich byl vyloučen z reálky. Sledováno bylo i dění v zahraničí – např. ruská vítězství nad Tureckem v roce 1877 slavil průvod procházející městem.
Odbojná nálada však nebyla stále tak výrazná. V roce 1889 se na Litomyšlsku konaly velké vojenské manévry, kterých se účastnil i císař František Josef, a v projevech loajality se předháněli i obyčejní lidé. Ti naštěstí příliš nepodlehli dobovému antisemitismu – v roce 1899 byla židům „jen“ vytloukána okna. Litomyšl zachvátil mnohem více antiklerikalismus. V letech 1905-1906 se tu konaly velké demonstrace za rovné hlasovací právo (první všeobecné rovné volby se konaly v roce 1907). V roce 1908 vypukly v Praze nacionalistické bouře – nad hlavním městem bylo vyhlášeno stanné právo. V Litomyšli proto začala demonstrace a byla vypískána rakouská hymna.
K národnostním třenicím se přidávala sociální otázka. Průmysl se v Litomyšli rozvíjel pomalu, protože se jí z technických důvodů vyhnula železnice Olomouc-Praha. Až v roce 1882 byla dokončena lokálka z Chocně. První továrna v Litomyšli vnikla v roce 1865 (pobočka vídeňské obuvnické firmy Polack & Horwitz). Brzy následovaly další – hl. obuvnické (boty odtud se vyvážely až do Austrálie), o něco méně textilní, ale byla tu např. i Kalesova továrna na klavíry aj. Obuvnické továrny využívaly především doma pracující ševce. Pracovní podmínky byly tvrdé, zpočátku byly zaměstnávány i děti. V roce 1890 se na celém světě slavil poprvé 1. máj. V Litomyšli panovaly obavy – průvod byl zakázán, četnictvo posíleno, ostrostřelci měli pohotovost. A dělníci vyrazili na výlety po okolí, až jejich večerní schůze v hospodě Na Babce byla donucena k rozchodu. V roce 1899 vypukla první stávka, brzy následovaly další. V roce 1912 museli četníci chránit stávkokaze firmy Lederer a Adler. Největší stávku (na přelomu let 1913 a 1914) doprovázely i rvačky.
Většina Litomyšle ale byla měšťanská. Město se rychle rozvíjelo. Byla založena nemocnice (1852), telegrafní stanice (1869), sirotčinec Na Skalce (1887), chudobinec (1881-1882), muzeum (1891), knihovna (1891). Roku 1904 bylo zavedeno elektrické veřejné osvětlení. V roce 1905 byl otevřen Smetanův dům, kde vystupovalo i Litomyšlí podporované Divadlo sdružených měst východočeských nebo kočovná kina (stálé tu vzniklo až roku 1917).
Přibývalo škol, které se těšily dobrému jménu (město Příbor bylo zváno pro rozvinuté školství a množství známých absolventů „moravskou Litomyšlí“). Gymnázium bylo v roce 1866 počeštěno a roku 1874 postátněno. Vznikla tu reálka (v roce 1865; roku 1882 sloučena s gymnáziem), řemeslnická škola (1888), městský ústav ku vzdělávání učitelek (1905), hospodářská škola pro zemědělce (1886) a při ní hospodyňská škola (1911).
Augustova tiskárna vydávala řadu knih (beletrii i odbornou literaturu). Ve městě působili spisovatelé Jirásek (jeho díla se zasloužila o zařazení Litomyšle do všeobecného povědomí), Šmilovský, Němcová, Nováková, Neruda. Učil tu historik Sedláček, studovali tady Karafiát, Schauer, A. Novák nebo Z. Nejedlý. Vznikaly spolky – Beseda (1859), zpěvácký spolek Vlastimil (1862), Jednota divadelních ochotníků (1862), Sokol (1870), hasiči (1872), Spolek paní a dívek (1885) a mnohé další. Začínalo se sportovat – v roce 1886 byl založen Klub velocipedistů, v roce 1910 vznikl Sportovní klub zaštiťující mj. fotbalisty.
Období pomalého rozvoje přerušila první světová válka, které dále vystupňovala česko-německé napětí. S válkou spojená hospodářská krize vedla až k hladovým demonstracím. Rok 1918 se již nesl ve znamení všeobecného odporu k Rakousku-Uhersku. Vznik Československa v říjnu 1918 byl proto slaven celým městem.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
