O životě a díle piaristického profesora Bonifáce Buzka
Životní osudy B. Buzka
Dne 31. ledna 1788 se v Příboře v řemeslnické rodině Šimona a Josefy Buzkových narodil syn Hynek Alois. Po studiích na příborském gymnáziu vstoupil roku 1805 v Lipníku nad Bečvou mezi novice piaristického řádu, kde přijal řeholní jméno Bonifacius. V letech 1807 - 1808 působil jako profesor latiny a řečtiny ve Slaném, 1808 - 1809 v Mostě, kde roku 1809 složil řeholní sliby. Poté učil latinu v Ostrově. Roku 1811 byl vysvěcen na kněze. V roce 1812 byl povolán na proslulé vídeňské Theresianum (k. k. Theresianische Ritterakademie), což byl středoškolský ústav vyhledávaný zejména šlechtickou mládeží. Buzek zde učil klasické jazyky a dějepis. Zároveň se sám věnoval studiu filozofie na vídeňské univerzitě. Roku 1819 se stal profesorem filozofie na filozofickém ústavu, který existoval při akademii. Pro své mimořádné řečnické nadání působil na Theresianu i jako vynikající exhortátor.
Kvůli svým důvěrným vztahům se suspendovaným profesorem Remboldem byl se stal podezřelým policejním orgánům, což vedlo k tomu, že byl (oficiálně ovšem bez udání důvodu) roku 1822 přeložen do Litomyšle. Mezi Buzkovy žáky na Theresianu patřil pozdější psychiatr a filozof Ernst von Feuchtersleben, který Buzka považoval za ve své době výjimečného vzdělance a vynikajícího učitele, zatímco ostatní učitele pokládal za nevzdělané mnichy.
Přeložení do Litomyšle pro Buzka nebylo potěšující událostí. Ztratil tím především možnost dalšího vzdělávání a pohybu v intelektuálním prostředí vídeňské univerzity. Z hlediska pedagogické činnosti však Buzkův pobyt v Litomyšli znamenal vrchol jeho snažení. Našel zde totiž mnoho velmi nadaných a důvěryhodných studentů, kteří mu zůstali doživotně věrni a dále rozvíjeli jeho myšlenky. Z těch neopomenutelných musíme vedle českotřebovského Františka Matouše Klácela jmenovat především vysokomýtského Aloise Vojtěcha Šemberu a litomyšlského Františka Augustina Braunera. Nikdo z nich na Buzka nikdy nezapomněl. Podle Šemberova hodnocení znamenal Buzek pro vídeňské Theresianum a poté pro Litomyšl totéž, co Bernard Bolzano pro Prahu.
Ohlas Buzkova působení v Litomyšli byl tak mimořádný, že vzbudil podezření ve vyšších církevních i světských kruzích a posléze vedl - konkrétně roku 1826 - k Buzkovu náhlému přeložení na gymnázium v Příboře. Byl zbaven svých nadaných žáků i možnosti vyučovat filozofii. Odchod z Litomyšle byl pro Buzka velkým otřesem, který napomohl vzniku jeho duševní choroby. V letech 1829 - 1832 učil na gymnáziu v Kroměříži. Oficiálního uznání se Buzkově práci dostalo roku 1832, kdy se stal rektorem koleje, prefektem gymnázia a ředitelem hlavní školy ve Strážnici. Vedle toho však musel zastávat i úřad faráře. Budova strážnického gymnázia byla ve velmi zbědovaném stavu, profesorský sbor i studenti podprůměrní. Mimo to se Buzek kvůli své aktivitě dostal do konfliktu s vicedirektorem gymnázia Ignácem Prátem. Buzkovo pracovní úsilí se projevilo na jeho zdravotním stavu stupňující se duševní nemocí. Posledním místem Buzkova působení byl v letech 1836 - 1839 (resp. 1838) Mikulov. Zde byl rektorem koleje a vicedirektorem filozofického ústavu a gymnázia. Buzkovým největším přáním bylo moci znovu začít vyučovat filozofii - povolení k výuce dosáhl na počátku školního roku 1838/39. A. V. Šembera v Buzkově nekrologu uvádí, že přestože Buzek dosáhl takových hodností, nikdy v jeho prsou nevyhasla touha zušlechťovat mládež výukou filozofie. Když se mu však toto velké přání vyplnilo, byl schopen kvůli svému zdravotnímu stavu zastávat post profesora filozofie jen po velmi krátké období; odstoupil proto s velkou bolestí v srdci. Na podzim 1838 se nemocný Buzek uchýlil k milosrdným bratřím do Valtic. Jeho stav se však nezlepšoval, a proto byl 16. června 1839 převezen - přičiněním svých přátel Cyrila Františka Nappa a F. M. Klácela - do starobrněnské nemocnice milosrdných bratří, kde jeho pohnutý život ukončila nervová mrtvice. Skonal 21. června v Klácelově náručí. 23. června se konal pohřeb, kterého se zúčastnila řada duchovních, ale i světských osob, mezi nimiž bylo značné množství Buzkových žáků. Nad hrobem zazpívali Beethovenovu smuteční píseň s textem F. M. Klácela:
„Tys tu neměl stání,Kde se dní a zatmívá,
Tu kde vzor se ukrývá,
V době rozplývá.
Zralý duch se brání,
By jej nevsál drobný svět;
Zhyň si zrnko, zroste smět,
K zrnku zase dozrá květ.
Ty jsi kapka živá,
Co probíhá tisíc žil,
Tisíc srdcí zahřívá,
V celku hledá věčně cíl.
Kapka s kapkou splyne,
To v jeden živý proud,
V outek svatý se svine,
Skutek Tvůj a jasný soud.“
Buzkův pohřeb byl prý nejslavnějším a nejdojemnějším pohřbem v Brně od smrti Josefa Dobrovského v roce 1829.
Povaha Buzkovy duševní choroby
O povaze Buzkovy duševní choroby se nedochovaly žádné bližší zprávy. Geneze jeho šílenství je však působivě nastíněna v dopise Aloise Řezáče F. M. Klácelovi napsaném 28. září 1844 v Novém Jičíně. Řezáč, vrchní lékař 29. pěšího pluku, píše, že před několika roky dostal do rukou Mostek, v němž ke své radosti poznal nauku jejich společného nezapomenutelného učitele. Sděluje, že od dob ukončení studií měl tu čest třikrát jej potkat. Hned po absolvování filozofických studií odešel do Vídně, aby tam na Josephinu studoval lékařství, ale v krátké době byl povolán k polskému regimentu jako podlékař (Unterarzt). Na pochodu potkal Buzka v jeho rodném městě Příboře jako profesora humanitních tříd a byl jím velmi láskyplně přijat. Pozoroval však na něm velkou nespokojenost. Po několika letech se stal „doktorem medicíny a chirurgie“ a pobýval jako vrchní lékař nemocnice v maďarském městě Šaštín poblíž moravských hranic. Při té příležitosti se dostal také do Strážnice, kde byl jejich učitel prefektem gymnázia. Když se to pisatel dověděl, spěchal k němu a strávil s ním mnoho hodin. Buzek mu tehdy udělil mnoho rad. V té době již započala jeho choroba. Po nějakém čase byl Řezáč pozván k operaci do Valtic, u které byl také přítomen vrchní lékař tamní nemocnice milosrdných bratří. Po úspěšné operaci následoval lékaře do kláštera a našel milovaného učitele sedět na schodech. Když si uvědomil, kdo je onen muž, nemohl zadržet slzy; Buzek už jej nepoznal. Vrchní lékař Buzka označil za šíleného.
Vincenc Brandl popisuje Buzka jako člověka hlubokého citového založení, které sehrálo významnou úlohu při vzniku jeho duševní choroby. Nadšená láska studentů k jeho osobě spolu s náklonností ke svobodnějšímu myšlení mu vynesly zvýšenou pozornost jeho představených a častou změnu místa působení. Protože však „nebyl dosti tvrdého rozumu, aby bolný z tohoto pronásledování rozený cit v sobě udusil“, propadl melancholii a následkem toho se jej zmocnila duševní nemoc, které se již nezbavil. A. V. Šembera píše o duševní chorobě spojené s neukojitelným strachem před úklady nepřátel a vyzvědačů, která zcela podlomila Buzkovo zdravé tělo.
Kouzlo osobnosti B. Buzka
Velmi působivé vylíčení Buzkovy osobnosti se nám dochovalo z pera Vincence Brandla. Pisatel sám podle svých slov vypráví o Buzkovi to, co o něm při různých příležitostech slýchal od Klácela. Z jeho vyprávění je zřejmé, jak výjimečnou a pozoruhodnou osobností Buzek byl. „Není k víře podobno, jakou moc tento tichý génius, tento šlechetný duch nad mládeží měl; slyšíce z úst jeho, že slovo „zbožňovati člověka“ jest rouháním se Bohu, nezbožňovali ho tedy, ale vřadili jej mezi heroje.“ Stačil jediný rok jeho působení v Litomyšli a získal si nelíčenou úctu litomyšlské veřejnosti a nesmírný obdiv a lásku studentů. Studenti filozofie a humanitních tříd gymnázia jej doprovázeli na procházkách a prahli po každém jeho slově. Klácel dokonce přiznává, že jejich obdiv k němu šel tak daleko, že by se nikdo z nich ani na chvíli nerozmýšlel uposlechnout jeho slov a například skočit do rybníka. O prázdninách vyprávěli o něm jeho studenti doma svým vrstevníkům studujícím na jiných ústavech a díky tomu se mnozí z nich nechali pohnout k přestupu na litomyšlský ústav. Počet žáků proto každým rokem rostl. Dokladem lásky studentů k Buzkovi je i Oda k jméninám důstojného a vysoce učeného pana Boniface Buska, hlasatele mudřecství na ustavu litomyšlskem. Věnovaná od jeho vděčných vzděláncu dne 14. května 1825.
Buzek působil na studenty jakousi tajemnou mocí, která pramenila z jeho osobního charismatu i vynikajícího vzdělání. Vyučování pro něho nebylo pouze snahou naučit žáky danému předmětu, ale také prostředkem pro výchovné působení na mladou vnímavou mysl. Při posuzování znalostí žáků byl velmi mírný, a přece se žáci do jeho hodin připravovali a naučili se v nich víc než v mnoha hodinách učitelů, kteří známkovali přísně. „Byl laskavým přítelem mládeže, a tak mu srdce žáků bylo vždy otevřeno, jako kalichy květin slunci svou útrobu zjevují. Tím poznával také nejtajnější záhyby srdce mladistvého a věděl, jak se ho má dotýkati, a odtud ten úžasný vliv, kterým na mládež působil.“ Když se přednáškou loučil s posluchači druhého ročníku filozofie, dával jim rady, jak se mají chovat v povoláních, která si vyvolili. Zvlášť promluvil k těm, kdož se rozhodli věnovat učitelství: „…nezapomínejte, že mládež jest rostlina, kterou vám svěří Bůh, abyste ji ošetřovali a vedli podle povahy každé květině vrozené; nechtějte umělým způsobem, aby strom, jenž podle přirozenosti své se má pnouti do výšky, zakrsle po zemi se plazil; nestavte do stínu, co světla potřebuje, nezakrývejte ve tmavém sklepě, co jen v radostné záři slunce nebeského se rozvinouti může. Laskavě a důvěrně jděte žákům vstříc a získáte si snadno opět lásku a důvěru jejich, bez které hlas učitelův jest hlasem volajícího na poušti. Přikloňte se k mládeži; neboť obcování s ní má omlazující moc na ducha mužského a, takto ji laskavě vzdělávajíce, nezestárnete nikdy, i kdyby vás dávno již kmetské šediny kryly. A vězte, že kdo tvrdě nebo nespravedlivě nebo nelidsky s mládeží nakládá, vraždí ducha a dopouští se hříchu proti Duchu svatému, který žádnému odpuštěn nebude.“
Ve své pedagogické praxi usiloval Buzek o to, aby se jeho žáci snažili naplnit pojmy teoreticky vymezené praktickým konáním; aby se tedy jejich víra, svoboda i teoretická zkoumání co nejvěrněji připodobnila jejich pojmovému vymezení. K tomu, aby se podařilo naplnit lidský život ideálními obsahy, podporoval své žáky „všemi prostředky ducha bohatého a srdce nadlidsky šlechetného“. Byl také vynikajícím řečníkem. Pedagogické činnosti se nevěnoval pouze ve škole. Shromáždil totiž okolo sebe kruh studentů, kteří nad jinými vynikali svými znalostmi, nadáním a vnímavostí. V této esoterické skupině si potom dovolil plně rozvíjet své názory a vyslovovat to, co jako oficiální profesor mohl pouze nastínit. Měl zřejmě na paměti osud svého učitele. Ve škole říkával žákům, že je třeba studovat antické autory; v užším společenství se pak neobával říci, že pro jejich zášť vůči tyranství jsou to pouze Tacitus a Démosthenés, kvůli nimž má smysl studovat klasické jazyky. Za významný výchovný moment považoval Buzek výuku historie, protože jejím studiem se žáci sami nejlépe přesvědčí, že všechno, co nepochází od Boha, nemůže se trvale prosadit a je odsouzeno k zániku, přestože se někdy zdá, že zlo dosahuje na této zemi významných úspěchů.
Vincenc Brandl nám také zachoval informaci, že ačkoliv byla Buzkova znalost vědecké češtiny nedostatečná, přesto byl velmi nakloněn ke všem snahám vedoucím k probuzení českého národního vědomí. Brandl nás zpravuje i o Buzkově vzhledu; sám jej totiž několikrát spatřil, a to v roce 1839 jako pětiletý, kdy již bylo Buzkovi přes padesát let. Podle této informace to byl krásný muž, jehož jemné a útlé rysy zjevovaly ženskou měkkost; jeho tvář měla melancholický, nicméně „milostný“ výraz. Rovněž tak Klácelovo svědectví vypovídá, že Buzek byl v mladších letech neobyčejně krásný. Lze říci, že s Buzkovým vzezřením souviselo i jeho citové založení, které sehrálo významnou úlohu při vzniku duševní choroby.
Myšlenkový svět B. Buzka
V roce 1842 vydal F. M. Klácel v Olomouci svůj první český filozofický spis nazvaný Mostek aneb sestavení skromných myšlének o tom, na čem každému záležeti má. Jedná se o soustavný výklad filozofických idejí Bonifáce Buzka z pera jeho nejoddanějšího žáka. Na základě tohoto dílka si můžeme učinit představu o obsahu přednášek z filozofie konaných Buzkem v době jeho působení v Litomyšli. Mostek je prvním filozofickým spisem napsaným v českém jazyce a zároveň jediným dosud známým pramenem vypovídajícím o Buzkově myšlení. Buzek sám se patrně pokusil uchovat své myšlenky v pojednání zahrnujícím „soustavu dušesloví, logiku, metafyziku, mravovědu, filozofii práva i náboženství“, které však zůstalo pouze v rukopise. Přestože byl Mostek publikován až v roce 1842, lze na základě Klácelova svědectví říci, že přinejmenším jeho jádro krystalizovalo již v době Klácelova studia druhého ročníku filozofického ústavu v Litomyšli. Tehdy jej vyzval Alois Müller, který převzal filozofické přednášky po Buzkovi, aby tajně složil Dobrovědu, jakousi učebnici uchovávající Buzkovy myšlenky, z níž by čerpali jeho nejbližší žáci látku ke studiu. Mostek byl věnován Klácelovu představenému a velkému ochránci, Buzkovu příznivci, prelátu a opatu konventu obutých augustiniánů na Starém Brně - Cyrilu Františku Nappovi. Napp byl vedoucím představitelem kulturního života na Moravě a s Buzkem se osobně znal, protože jako zemský inspektor pro moravská a slezská gymnázia (tuto funkci vykonával v letech 1832 - 1849) osobně prováděl - někdy doprovázen Klácelem coby tajemníkem - inspekce sobě svěřených gymnázií. V předmluvě Klácel objasňuje důvod vydání Mostku, jehož rukopis „mnohá léta v koutku zapomenutí ležel“. Jde především o to, seznámit veřejnost s názory „šlechetného, bohabojného učitele svého“, jehož myšlenky ještě nebyly vydány tiskem. Protože vydavatel poznal, že těmto myšlenkám neschází obecenstvo, „poroučí spisek lásce milých krajanův a ctitelův Búzkových [sic!], té jsa naděje, že bude možná z výnosu přispěti k postavení křesťanského památného znamení na hrob nábožnému knězi a učiteli, a to na témž hřbitově Starobrněnském, kde sme i našeho Dobrovského pochovali“.
Snad nejvýraznější podíl na vydání Mostku měl Alois Vojtěch Šembera, který sám provedl dvojí korekturu a staral se také o odbyt publikace. Díky němu vyšel Mostek v 300 výtiscích na obyčejném, v 50 na lepším a ve dvou exemplářích na skutečně nádherném papíře. Na návrh Šemberův byl spisek prodáván studentům levněji - po 30 krejcarech. Výnos z vydané knihy spolu s penězi vybranými od Buzkových ctitelů posloužil na úhradu za vybudování Buzkova náhrobku. Náhrobek vytvořil kameník Melnický v roce 1843. Závěrečné práce obstaral v Brně Klácel. Roku 1844 byl náhrobek hotov. Klácelovi se podařilo prosadit na náhrobek nápis vypovídající o tom, že Bonifác Buzek patřil mezi ty, kteří učí jako ti, kdo mají moc, a ne jako farizeové a zákoníci. Tento výrok je obsažen v Matoušově evangeliu a vztahuje se na charizmatické působení Ježíšovy osoby, která je stavěna do protikladu vůči osobám, které odvozují váhu svého působení pouze od úřadu, který zastávají. Latinský text zněl: „Bonifacio Buzek, Scholarum Piarum Professori, imitanti Illum, qui docuit sicut potestatem habens et non sicut Scribae et Pharisaei (Matth. 7, 29).“ Buzkův hrob se nacházel na jižní straně hřbitova, nápis na kříži „amici posuerunt“ zvěstoval, že náhrobek byl postaven jeho přáteli. Po zrušení hřbitova byly Buzkovy ostatky pravděpodobně převezeny na nový brněnský ústřední hřbitov a pohřbeny ve společném hrobě. Náhrobek, který byl dokladem velké úcty žáků ke svému učiteli, se bohužel ztratil.
Mostek obsahuje 92 stran textu, z toho 34 stran zaujímá slovník vysvětlující základní filozofické i jiné pojmy užívané mezi tehdejšími vzdělanci. Kniha je od počátku protkána problematikou mnoha filozofických disciplín. Linie Buzkova uvažování je však naprosto zřetelná: jeho ústředním tématem je od počátku až do konce etika. Buzek byl čirý moralista, pro něhož byl celý svět pouze mravním problémem. Jediným tématem filozofie mu proto bylo poznání, co je člověk a jakým by se měl stát. Tento mravní problém dovedl uchopit s takovým vnitřním žárem a hlubokým přesvědčením, že velmi silně působil na všechny, kdo jej poslouchali. Podle Vincence Brandla se Buzkovy duševní síly soustředily do mohutného citu, který nenávidí vše špatné a naopak miluje vše dobré jako prostředek, pomocí něhož se lze přiblížit k Bohu, který je pro tento svět nedostižným pravzorem dobra a krásy. Tím je určen záměr Buzkova způsobu filozofování: ne pouze samoúčelná racionální abstrakce, ale úsilí o mravní povznesení člověka.
Martin Boštík, Regionální muzeum v Litomyšli
