Biskupství
Založení biskupství v Litomyšli bylo bezpochyby pro město vyznamenáním, ale došlo k němu především díky šťastné shodě okolností. Podivnému postavení českých zemí v rámci středověké římské říše (království v království) neprospívala ani církevní nesamostatnost – pražské biskupství bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi. Povýšení se dočkalo až v roce 1344 zásluhou kralevice Karla (budoucího císaře Karla IV.), který využil svých dobrých vztahů s papežem Klimentem VI., jenž byl dříve jeho vychovatelem na francouzském královském dvoře. Nové arcibiskupství muselo mít dvě podřízená biskupství. Vedle stávajícího olomouckého bylo proto hledáno vhodné místo pro biskupství druhé. V úvahu připadala východočeská města, aby diecéze mohla být vytvořena z území obou starších biskupství. Volba nakonec padla na Litomyšl, protože zde existoval i přes určité hospodářské potíže v posledních letech bohatý klášter, který mohl sloužit jako základ hmotného zajištění biskupa. Navíc nebyli premonstráti mnichy, ale řeholními kanovníky – kněžími, proto byla snadná jejich přeměna v kanovníky kapitulní – sbor duchovních na biskupském dvoře. 30. dubna 1344 tedy spatřila světlo světa listina, která mj. zakládala biskupství v Litomyšli a povyšovala klášterní kostel na katedrálu. Papež sice charakterizoval Litomyšl jako „místo oplývající počtem lidí“, ale pro jistotu ji znovu povýšil na město.
Prvním biskupem se stal opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma Jan (1344-1353), který již od počátku musel řešit řadu problémů. Vleklé spory o dělení majetku mezi biskupa a kapitulu se táhly až do roku 1398. Také hranice diecéze byly definitivně vytyčeny až v roce 1351, rozsah biskupství byl poměrně malý – z Čech k Litomyšli připadly děkanáty chrudimský, vysokomýtský, poličský a lanškrounský, z Moravy šumperský a část úsovského.
Jako druhý usedl na biskupský stolec Jan ze Středy (1353-1364), kancléř Karla IV., který kvůli své vytíženosti v Litomyšli příliš nepobýval. Byl jedním z prvních představitelů rodící se renesance (dopisoval si např. s Francescem Petrarkou), zajímal se o umění i ženy. Světské záležitosti mu nebyly cizí – pomáhal k úřadům příbuzným a známým, ale na druhé straně mu byla blízká tzv. nová zbožnost (duchovní hnutí kladoucí důraz na vnitřní prožitek víry), proto také přivedl do Litomyšle v roce 1356 augustiniány, kteří vystavěli svůj klášter na místě současného proboštství. Vedle vyrostl dnešní kostel Povýšení sv. Kříže.
Třetí z biskupů – Albert ze Šternberka (1364-1368 a 1372-1380), přivedl další řád, když v roce 1378 založil v Tržku kartuziánský klášter. V mezidobí jeho litomyšlského působení stál v čele biskupství Petr Jelito (1368-1372), který proslul především svojí zhýralostí. Jeho sklon k nemírnému pití alkoholu a vyhledávání ženské společnosti ho stály i post arcibiskupa v Magdeburku, kam byl z Litomyšle povýšen. Také další biskup, Jan Soběslav (1380-1388), viděl v církevní kariéře především hmotný užitek, pocházel z lucemburské dynastie (byl synovcem Karla IV.) a rád vyměnil malou Litomyšl za akvilejský patriarchát.
Zkaženost tehdejší církve přiváděla na svět její kritiky. Jedním z nich byl i Mikuláš z Litomyšle, učitel a přítel Jana Husa, s nímž se později potýkal další z litomyšlských biskupů – Jan zvaný Železný (1388-1418). On sám byl kritický k nešvarům jiných duchovních, ale svůj život zasvětil boji za nadvládu moci duchovní nad mocí světskou. Proto vystupoval často proti králi Václavu IV., v roce 1400 hostil v Litomyšli i jeho bratra, uherského krále Zikmunda. Král mu na oplátku zabránil v kandidatuře na pražského arcibiskupa. Jan Železný vyčítal Husovi především spolupráci s králem. Na kostnickém koncilu byl jedním z jeho hlavních žalobců a po Husově upálení byl jmenován legátem k vyhubení českého kacířství. Pochopitelně si tím vysloužil všeobecnou nenávist, v protestu české šlechty proti upálení se o něm mluvilo jako o synu ďáblovu a otci lži. Biskupské statky byly poté popleněny Husovými stoupenci.
Jan Železný nakonec odešel do Olomouce a jeho místo zaujal Aleš z Březí (1418-1421), který přihlížel zániku své diecéze. 2. května 1421 přitáhli k Litomyšli husité, cestou vyvrátili klášter v Tržku, augustiniáni před nimi raději uprchli, stejně jako biskup s kapitulou. Litomyšl se stala členem pražského městského svazu a velel jí hejtman Diviš Bořek z Miletínka. Kapitula se usadila ve Svitavách, kde působila až do poloviny 16. století. Další biskupové byli jmenováni jen formálně.
Bouře husitských válek tak ukončila období klidu, kdy se vedle biskupského dvora hemžícího se úředníky i služebnictvem rozvíjelo také město – dobu, kdy byly dokončeny hradby, rozšířena městská privilegia, dobu, kdy vznikaly první cechy (tehdejší Litomyšlané se živili celkem 29ti řemesly i zemědělstvím). Od roku 1401 se o svátku svatého Viktorína, patrona biskupství, pořádaly výroční trhy. V roce 1407 uskutečnil Vavřinec Toulovec první ze svých darů městskému špitálu a položil tak do budoucna základ městskému panství. V roce 1418 byla vystavěna radnice s věží na dnešním Smetanově náměstí. Představitelé města již dávno používali vlastní pečeť (s premonstrátskou lilií) a nejpozději od roku 1402 vedli úřední knihy. Tradiční mluvená kultura začínala ustupovat písemné i v nižších společenských vrstvách...
Na biskupskou tradici navázala Litomyšl v roce 1982, kdy byl jmenován k „radosti“ tehdejších komunistických mocipánů titulárním biskupem litomyšlským Jaroslav Škarvada.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
