Válečný rok 1918 v Litomyšli - květen
V květnu 1918 využila celá Litomyšl příležitost dát otevřeně najevo své smýšlení. První za války povolené oslavy prvního máje proběhly velkolepě. Město bylo vyzdobeno jen českými prapory, hrála hudba, dívky prodávaly karafiáty, policisté oblékli slavnostní uniformy... Národ navenek ukazoval svoji jednotu. Na manifestační schůzi ve Smetanově domě bylo sice trochu cítit napětí, především při projevu rudého řečníka, ale společný postup Čechů narušen nebyl. Dojatým lidem tu byla přečtena Národní přísaha, našli se ale mezi nimi i rýpalové: „Při čtení přísahy všecko plakalo. Pak chceme vyhrát“.
Lidé si byli dobře vědomi, že nic není ani zdaleka rozhodnuto. Císař Karel byl mírný, ale osud jeho říše byl předmětem hry vysoké politiky. Zadní vrátka proto zůstávala otevřena a tak byly 9. května tradičně oslaveny narozeniny císařovny Zity vyvěšením českých i rakouských praporů.
A již 16. května mohli být všichni opět jen českými vlastenci. Toho dne proběhly v Litomyšli oslavy padesáti let Národního divadla, na kterých vystoupil pěvecký sbor Vlastimil, zazněly fanfáry z Libuše... Purkmistr Laub řečnil: „Až bude Národní divadlo za 50 let slavit svoje stoleté jubileum pak, slavné shromáždění, bude už náš národ svobodným samostatným státem českoslovanským.“
Rakousko již často nemělo sílu podobným projevům čelit, ale když přesáhly únosnou míru, přeci zakročilo. Městská rada v květnu odeslala protest proti zřízení nových krajů, které by znamenalo rozdělení země na českou a německou část. Připojila také stížnost na nucené zastavení vydávání Národních listů a ta byla na místodržitelství již příliš, proto radě pohrozilo rozpuštěním, jestli se bude dále snažit zasahovat do věcí jí nepříslušejících.
S politickou krizí se stále družila krize hospodářská. V květnu 1918 demonstrovalo sto padesát lidí v Nedošíně u Faulhammerova moučného skladu. Na zámku byla otevřena veřejná válečná kuchyně pro potřebné. Přihlásilo se šest set strávníků, ale uspokojena byla jen polovina. Obědy se odtud nosily domů, někteří ji snědli již v zámecké v zahradě, kde prospali i následnou siestu. V jiných krajích byla situace ještě horší, okresní hejtmanství proto povolilo vývoz potravin v příručních zavazadlech.
Naději na konec války (i když v tomto případě nepříliš příznivý pro české zájmy) přinesla další mírová smlouva – tentokrát s Rumunskem. Východní fronta se tak definitivně stala minulostí. Litomyšlsku se mohlo ulevit od další bolesti. V květnu odjeli poslední váleční uprchlíci – Poláci z Haliče. Po téměř čtyřech letech. První sem přijeli již v říjnu 1914 (asi 200 až 250 osob), většina byla rozvezena do okolních vesnic, 80 jich našlo provizorní ubytování na Veselce, později v městské cihelně a soukromých domech. Jejich počet kolísal podle průběhu východní fronty. V roce 1915 byli až na výjimky přesunuti do u Chocně zřízené barákové kolonie pro 30 000 osob. Poláci odtud docházeli do Litomyšle nakupovat nebo žebrat.
Krátce po vyhlášení války s Itálií v květnu 1915 dorazily do zdejšího okresu první transporty běženců z Istrie (celkem přes 500 osob), z nich desetina skončila na Veselce. Jejich počet opět kolísal. Koncem roku 1915 byli přesunuti do cihelny. Tady žili v nuzných podmínkách až do listopadu 1917, kdy se po průlomu na italské frontě mohli vrátit domů. Soužití s Litomyšlany nebylo idylické. Místní obyvatelé se na uprchlíky dívali spatra, vyčítali jim např. nedostatečnou hygienu, ta ale sotva mohla být udržována v cihelně nebo přeplněném hospodském sále. Na Istriánech vadila i určitá divokost, musely být vydány vyhlášky v italštině zakazující rybolov nebo vybírání hnízd. Poláci se dokázali zařadit více, polské děti začaly navštěvovat české školy, istrijské často nechodily do žádných. Na vzájemné nevraživosti měli podíl i sami uprchlíci. Pobírali od státu podporu, nechtělo se jim pomáhat a nahradit tak k armádě odvedenou pracovní sílu. Dráždili proto místní obyvatele častým promenováním se po městě. Kronikáři si poté nevraživě všímali, že Istriáni odjíždějí s množstvím zavazadel, když přijeli bez ničeho. Podmínky v jejich domovech, postižených válkou přímo, byly ale mnohem tíživější než v Litomyšli. I po svém návratu sem proto dojížděli za známými nakupovat.
Mnohem přátelštější vztahy měli lidé paradoxně s nepřáteli – válečnými zajatci. Ti totiž nebyli zátěží, ale přicházeli pracovat. Mohli se těšit poměrné svobodě, museli jen nosit bílou pásku a evidenční číslo. Měli být doprovázeni stráží, ale to se vždy nedodržovalo. O nedělích chodili volně do města. V srpnu 1916 vyšel kvůli nepřístojnostem zákaz prodávat jim alkohol a zvát je na zábavy. Přesto se už na posvícenské zábavě v Nedošíně téhož roku bez jakýchkoli konfliktů potkávali i s rakouskými vojáky na dovolené. V květnu 1918 museli srbští zajatci opustit knížecí dvůr, protože jeden z nich navázal poměr s dcerou nájemce. Přátelsky se k nim chovali i městští představitelé. Transport osmnácti srbských zajatců do Sloupnice v roce 1916 osobně pohostil purkmistr Laub i přes protesty strážců, že je zakázáno projevovat sympatie nepříteli. Přesto zajatci toužili po domově a občas utíkali. Jen Rusové v roce 1918 zůstávali, i když se mohli vracet, a tak se procházeli po Litomyšli i na 1. máje.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
