Valdštejnové
V roce 1753 vymřela po meči litomyšlská větev Trautmannsdorfů. Dcera posledního z nich se provdala za Františka Josefa z Valdštejna. S Valdštejny začíná nová doba – doba osvícenství a romantismu. Oni samotní byli jinou vrchností. Byli oblíbení, přátelili se s poddanými, měšťany i sedláky, na panství po nich prý zůstali levobočci.
Jejich vládu ale poznamenaly další válečné konflikty. Během sedmileté války protáhl Litomyšlí v květnu 1758 rakouský maršál Daun, v červenci tudy prošli Prusové vedení Bedřichem II. Velikým a za nimi císařští. Za válek s napoleonskou Francií táhli Litomyšlskem v letech 1799, 1800, 1813 a 1815 Rusové, v letech 1809 a 1813 Rakušané. Místní lidé se museli starat o zraněné vojáky. Po bitvě u Wagramu v roce 1809 byl na zámku a v koleji zřízen lazaret pro 700 raněných – pro mrtvé (Rakušáky i Francouze) vznikl zvláštní hřbitov na Černé hoře. Bojů se jako jeden z velitelů účastnil i hrabě Jiří Josef. Válka ale umožnila kariéru také měšťanským synkům – nejdále to dotáhl syn litomyšlského řezníka Václav Žebro, který se stal generálem, zahynul ale již v roce 1805.
Místní obyvatelé byli postiženi i lokálními neštěstími. V té době se říkávalo „hoří jako Litomyšl“. Zámek vyhořel v roce 1768, město v letech 1769, 1775, 1792, 1799, 1802 a 1814. Nejhorší požár vypukl v září 1775, kdy shořelo 307 domů a všechny kostely. Plameny si vyžádaly 33 obětí. Panovalo podezření ze žhářství, ale prokázat se ho nepodařilo (v srpnu se u Čisté po příchodu vojska rozutekli sedláci bouřící se proti nedostatečným úlevám v novém robotním patentu, přípravy povstání pokračovaly, ale byly prozrazeny; sedláci prý vyhrožovali i vypálením města). Poslední požár v roce 1814 spolykal 180 domů i kostely. Zahynulo 8 lidí. Po následné obnově získalo náměstí víceméně dnešní podobu. Životy si ale žádaly i jiné katastrofy – hladomor v letech 1771-1772 nebo povodeň roku 1781.
Přes všechny překážky pokračoval rozvoj města. V roce 1754 byla zřízena pošta. V roce 1827 bylo vydlážděno náměstí. Byla budována kanalizace, v roce 1822 zmizela horní brána, dolní ji následovala v roce 1835, srovnány se zemí byly i vodní valy. Stavěly se nové silnice, které umožnily rozvoj trhů – především zdejší obilní trhy bývaly vyhlášené.
Výraznou proměnou procházel duchovní život. Ještě v roce 1768 při piaristické slavnosti přijímalo 46 000 lidí, ale toleranční patent z roku 1781, který povoloval i protestantská vyznání, odhalil, že rekatolizace nebyla vždy úspěšná. V Litomyšli od katolictví odpadla jen jedna rodina na Záhradi, ale na venkově byla situace jiná – tam konvertovalo asi 10% lidí. Docházelo ke konfliktům, které musel řešit i hradecký biskup Hay (např. ve Sloupnici byla zhanobena socha Jana Nepomuckého). Po vesnicích se šířili i tzv. blouznivci – např. vyznavači víry Beránkovy.
Za reformami stál především císař Josef II., který navštívil Litomyšl v letech 1770, 1778 a 1781. O jeho druhé návštěvě, kdy se inkognito ubytoval na poště, se vyprávěly různé pověsti – např., že byl přetažen mokrým hadrem, protože vstoupil na čerstvě vytřenou podlahu. Průjezdy panovníků byly ale obvykle příležitostí k slavnostním vítáním – např. Ferdinanda V. v roce 1836 vítali vyzdobené domy, špalíry cechů a honorace i sedláci na koních.
Měnila se správa města. V roce 1791 byl zřízen regulovaný magistrát – purkmistr musel mít právnické vzdělání, stejně jako dva zkoušení radní. Měšťané byli nadále zastoupeni jen dvěmi nezkoušenými radními.
Společenskému životu města pomáhalo úzké provázání s vrchností. Antonín I. z Valdštejna posílal své syny studovat na zdejší filozofii (veřejný filozofický ústav byl obnoven roku 1802), Žorž i Antonín (II.) se s komtesami účastnili i městských plesů. Páni byli často měšťany napodobováni. V letech 1796-1797 vybudoval hrabě Jiří Josef zámecké divadélko. Ve městě byl založen ochotnický spolek v roce 1820, roku 1835 vzniklo stálé divadlo U Černého orla. Nejstarším spolkem (s tradicí z 18. století) byli ale střelci do terče, kteří v roce 1825 koupili bývalý letohrádek Karlov, za kterým vybudovali střelnici. V roce 1836 vznikl ostrostřelecký spolek, jehož součástí byla i dechová kapela, bez které se brzy neobešla žádná slavnost. Měšťané si oblíbili korsa i pořádání salónů. Velké oživení znamenal příchod manželů Rettigových v roce 1834. Tiskárna v rukou rodiny Turečků vydávala vedle lidového čtení také obrozenecké práce, František Jelínek tu vydal v roce 1838 první díl své Historie města Litomyšle. V roce 1830 zažila Litomyšl první klavírní vystoupení šestiletého Bedřicha Smetany a roku 1832 se tu narodil druhý nejvýznamnější rodák – malíř Julius Mařák.
Centrem vzdělanosti zůstávalo piaristické gymnázium s filozofií, kde působili astronom Ignác Kautsch, fyzik Florus Stašek (autor nejstarší dochované české daguerrotypie – litomyšlské pošty), historik German President, filozof Bonifác Buzek. Studovali tu mj. Purkyně, bratři Jirečkové, Klácel, Brauner nebo Šembera. Studentů bývalo dohromady i přes 600, a to v přízemí gymnázia sídlila ještě obecná škola. Pořádali akademie, bály nebo majáles (v Nedošínském háji nechal Jiří Josef vybudovat řadu pavilonů, lázně i rozhlednu). Národní obrození ale nastupovalo jen pomalu – mezi některými měšťany se stále těšilo oblibě němčení. Čeština musela ustoupit i na gymnáziu. Pokus o její výuku v roce 1844 skončil zákazem již po třech měsících.
Francouzská revoluce z roku 1789 byla na Litomyšlsku zdrojem slovních útoků, ale k akci se nikdo neodhodlal. Blížící se revoluční rok 1848 měl proběhnout již zcela jinak.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
